Po návratu

Nědělní pikniková rozlučka s přáteli na břehu našeho jezera. Těsně po zaplnění dodávky a těsně před odevzdáváním bytu. Odjížděli jsme v pondělí v poledne.

Tak jsem tady. Doma. Už dva měsíce.

                   Po chladném létu stráveném v kempu jsme s přítelem absolvovali loučení s přáteli v Brive, stěhování do Čech (se vším všudy včetně půjčování dodávky a nutné cesty přes Belgii). Po příjezdu do vlasti jsme si prošli velkým představováním přítele rodině a přátelům, zajeli jsme si na kamarádovu nádhernou svatbu, zabydleli se a nějakým způsobem zvládli nutnou dvojitou administrativu (ta cizinecká přitom i pro cizince z Schengenu – kteří to mají oproti cizincům z třetích zemí podstatně usnadněné – stojí za to). Následoval můj návrat do školy, práce v rámci předvolební kampaně, brzy nástup do další práce, řada menších ale i tak nepříjemných nemocí a z přítelovy strany spousta vypitých lahví piva. Ještě pořád na nás čeká hromada nezpracovaných fotek, řada nevyřízených mailů a dopisů.  Neboli - návraty nejsou snadné.

                   Balancovala jsem. Snad i pochybovala, zda jsem se rozhodla správně. Na to všechno jsem byla připravená. Věděla jsem, že návrat nebude jen a jen radostný. Ale ono to mezidobí, v němž už člověk nepatří ani tam, kde strávil poslední rok života, ale ještě ani tam, kam se „vrátil“, je nějak hrozně zapeklité. Složitější, než jsem si představovala.

                   Vrátila jsem se do města, které znám, mezi mé blízké. Ale vrátila jsem se opravdu já, taková, jakou mě znali? Ne. Cítila jsem se proměněná, ale mé okolí vítalo Káču, kterou jsem byla před rokem a půl, když jsem odjížděla za svým velkým francouzským dobrodružstvím. Je to normální, přirozené. Nikomu nic nevyčítám. Ve Francii jsem žila sama, bez nich. A i když jsem občas napsala pár řádků a někdy si s někým popovídala po skypu, nemohli zachytit, že do Čech se nevrací ten samý člověk. Logicky to pak plodilo spoustu situací, v nichž docházelo k nedorozuměním a zbytečným rozporům. Všechno bylo nutné nastavovat znovu. Srážka s realitou umí mít mnoho podob.

                   A do toho všeho, Čechy umí být krásné a Češi milí, ale bohužel ne vždy tomu tak je. Nedlouho po příjezdu do Prahy jsem nasedla do tramvaje, jíž průjezd ztížila nešikovně zaparkovaná dodávka.  Tramvaják nevyšel ven a nepožádal jejího řidiče o přeparkování, ale rovnou vyrukoval s hrubými urážkami, načež se divil, že mu osočený pan řidič odpověděl, po počáteční snaze normálně se domluvit, ve stejném duchu. Je to banalita? Ano. Ale za ní se skrývá určitý stále se opakující kulturní vzorec.  Často tu (tj. tady v Čechách) nehledáme řešení problémů, kterým čelíme, ale rovnou se jdeme prát.

                   Následovala každodenní setkávání s lidmi otrávenými předvolební kampaní. Co mě tou politikou otravujete? Nechte mě bejt, mě to nezajímá! Tolik lidí je znechuceno, tolik jich podlehlo skepsi. Neříkám, že na naši politiku je radost pohledět. A pak, je těžké se zorientovat. Komu při tak masivní negativní kampani věřit? Kde je pravda? Ale je totální bojkot tou správnou cestou? Jsme až příliš zvyklí, že ten státní kolos zatím pořád ještě běží. Navzdory našemu nezájmu a naší pasivitě. A přitom si myslíme, že hůř už nemůže být. Já osobně, při vší úctě k svobodě volby všech, si myslím, že tento postoj je krajně nebezpečný. To, že pořád ještě máme jakž takž fungující zdravotnictví, školství, v domech máme elektřinu a žijeme mimo válečné konflikty, není samozřejmostí. Za tím vším stojí konkrétní lidé, různé skupiny, které se, pokud si ti nahoře začnou moc vyskakovat, bouří. Pasivita nás k lepším zítřkům nepřivede. Aktivita možná ne, ale možná ano. A to je ten podstatný rozdíl.

                   My Češi mudrujeme, hudrujeme. Povídáme si o tom, kde, kdo, jak a koho okradl, kdo zase jednou šikovně unikl spravedlivému trestu, kdo nás určitě ošálí v nejbližší možné době. Není hrozné žít ve světě, který je tak strašně negativní, bolestínský a nenávistný? Kritizovat, to nám jde výborně. Ale něco ocenit, vyzdvihnout, bez zpochybňujících komentářů, v tom už moc často nebodujeme. Přitom tu máme tu tolik schopných lidí. Šťastných lidí. Kteří skvěle zvládají své řemeslo, práci ve své organizaci, ve svém podniku. Proč o nich v hlavních zprávách skoro neslyšíme a v nejvíce čtených novinách se o nich nedočteme? Smrděly by pozitivní zprávy komunistickou propagandou? Někdy mám pocit, že se držíme v blátě a v blátě chceme držet i ostatní.

                   Tak jsem se nechala unést. Krásný příklad toho, kolik toho snese papír. Neodpovídá, neodporuje, nepřepíná.

                   Můj návrat však naštěstí nebyl naplněn jen nepříjemnostmi. Čekala na mě řada velmi krásných překvapení. Ne každý řidič tramvaje totiž reaguje tak jako ten, se kterým jsem měla tu čest v prvních dnech po příjezdu. V obchodech na mě lidé často byli a jsou milí. A věřte tomu nebo ne, milé byly i úřednice na takových místech jako na cizinecké policii. Dokonce i servis v řadě kaváren se zlepšil. Většina baristů a servírek mě obsloužila s úsměvem a i mé objednávce se věnovali s péčí, která je hodna ocenění. To, že mě tím překvapovali, o něčem svědčí – že totiž něco takového pořád ještě v našem kraji není standardem. Ale podle všeho jdeme správnou cestou.

                   A přivítání přáteli a rodinou? Přála bych vám takové. Děkuji všem mým blízkým za vyjádření takové podpory a všechny radostné momenty, které po návratu sdíleli se mnou.

                   Díky taky Vám všem, čtenářům, kteří jste se prokousávali mými snad dobře stravitelnými řádky.

                   Návrat jsem přežila. Dobrodružství ve Francii skončilo, začíná nové. V Čechách.

Stále ve Francii, aneb pár řádků z Meyrignacu

                   Holahej, hlásí se Káča, co psát nezapomněla, ale k činu se dlouho dobu nepřiměla. :). Zdravím Vás stále ještě z Francie. Tentokrát z divokého venkova, ukrytého uprostřed kopců a lesů regionu Correze. S Judit tu trávíme léto v kempu. Jako paní správcové. Neboli, ano, můj projekt v Providence skočil. Už na konci dubna. A s ním i má Evropská dobrovolná služba. Po deseti měsících! Hm. Nevěřila bych, že se toho člověk za tak krátkou dobu může naučit tolik. Sám o sobě, o nové zemi, kultuře, lidech, kteří ho obklopovali či obklopují:).

        Následovala bláznivá cesta autem do Maďarska, Čech a zpátky. (Tou dobou jsem ještě neřídila, takže to celé odřídila Judit. Skoro 5 000 km. Haha:)) Pak dva týdny papírování, to když jsem psala několik závěrečných zpráv pro zhodnocení a naprosté ukončení EDS. Tři týdny v Domově důchodců, kde jsem se na chvíli opět stala dobrovolnicí. A během kterých jsem se konečně naučila - po osmi letech s řidičským průkazem v kapse – řídit. Onen Domov se totiž nachází cca 30 km z Brive a veřejná doprava tam prakticky neexistuje. Mno, neobešlo se to zcela bez problémů, ale naučila jsem se jezdit s MINIBUSEM pro 8 lidí, prosím! :)))

       V mezičase jsme s Judit stihly ještě pětidenní putování po Svatojakubské cestě na trase Veix-Martel. 120 km. Za teplot vysoko nad 30 stupňů. Boží! .. S Judit máme rády velké výzvy..  Především jsme ale mohly několik dní ťapat v překrásné přírodě, odstřihnuty od světa. Není lepšího odpočinku.

         Aaaaa jak to máme s kempem? Tady v Meyrignacu na konci francouzského světa jsme od 23. června. Máme za sebou počáteční několikadenní úklid, první období zimy a dešťů (během kterého jsme krom jiného poprvé úspěšně zažehly oheň v našem krbu – a to bez asistence jediného muže!! :)), učíme se vařit, přijímat klienty, vyměňovat jim žárovky a řešit rozbité lampy. S pomocí domorodců jsme postavili tipi, brzy budeme stavět jurtu, plánujeme české, maďarské a jiné tradiční večírky. Ode dneška znovu začínáme se sportem, Judit s během, já s plaváním v našem jezeře. Prodáváme pohledy, domácí marmeládu, připravujeme hodobóžové snídaně. A sem tam si jen hovíme na naší terásce a pozorujeme tu zeleň a modř všude kolem nás. Posloucháme zpěv ptáků. Chodíme na houby. Skládáme puzzle, když je venku tak, že opravdu není radno opouštět naši milou rozmilou dřevěnou chalupu plnou zvířectva těch nejrozličnějších druhů. Studujeme fráninu, hovoříme o bytí a trochu o nebytí, a zvolna se začínáme připravovat na podzim. Čeká nás hledání bydlení, práce a návrat do studia. Mě v Čechách, Judit tady ve Francii. Bude to smršťové období, takže čerpáme síly. Nemohly jsme si proto vybrat lepší místo.. Tady totiž i déšť duši dělá dobře.

Zajímá-li Vás web našeho kempu, podívejte se sem:

http://www.campingdeletang.sitew.com/#Accueil.A

Francouzsky nemluvící jistě ocení alespoň pár fotek:).

                  

Přeji Vám krásné letní chvíle,

ka

Sice nepíšu, ale stále ještě fotím! :)

Moc zdravím,

s tím psaním je to pro mě teď trochu složitý, přiznávám. Věnuju se teď spíš kulinářskému umění, květinkám, do toho jsem se už zase stěhovala, finišuju v práci, snažím se najít zábavu na léto, nu a čas plyne a já se nestačím divit, jak rychle.
Fotky, které Vám posílám, jsou z období prosinec - březen. Ať se Vám líbí:)!

https://picasaweb.google.com/117639648249104733382/FotkyZKonceStarehoAZacatkuNovehoRoku?authuser=0&feat=directlink

Užívejte jara,
ka

Proč ta holka přestala psát?

 

                   Zamilovala se. A svět se jí, jak to tak bývá, převrátil naruby. Šílenství zvané láska stále ještě trvá, ale o slovo se začíná hlásit i mé staré já, které miluje psaní a čtení (méně už počítání), které potřebuje pohyb a procházky na čerstvém vzduchu.

                   Je vtipný, jak na sebe člověk na počátku vztahu zapomíná. Chtěl by každý volný moment věnovat tomu, který mu kráčí po boku. A pak najednou zjistí, že na blogu nový text nepřibyl už více jak měsíc, že v doručené poště čekají na odpověď maily z doby před Vánoci, a že na horolezecké stěně zdaleka není tak jistý, jako býval:)..

                   Nu, největší novinka posledních měsíců je zřejmá. Krom toho mám za sebou krásný víkend v Paříži. Hudební. S Maďarkou Judit jsme si vyslechly skvělý bluesový koncert, soulovýho mága a poslední večer pravý pařížský hospodský šanson. Atmosféra byla nakonec podobná jako v českých hospodách, kde se sem tam rozezní hlaholivé pění s kytarou. Ale v Paříži, zdálo se mi, se lidé méně bojí zpívat. A zpívají všichni. A přitom tančí. Leckdy velmi zhurta. Jo a taky krom kytar hojně využívají tahací harmoniku. Rozhodně častěji než u nás.

                   Co jiného jsme měli na programu? Palačinky, skvělé pařížské bagety a lahodné sýry, Musee d’Orsay – ráj impresionistů, La Defense, Latinskou čtvrť a několikakilometrovou procházku až k Eiffelovce. Nebylo to vůbec špatný. Ale s hudebními zážitky se to nedá srovnat. Taková je pro mě Paříž. Neohromí vnější krásou, okouzlí však svým kulturním životem nebo spíš vřením.

                   Hm. A taky jsme s prací byli v Pyrenejích. Minulý týden. Pět dní a nocí v luxusním hotelu, tři dny lyžování, poslední den lázně. Nezní to báječně? Byl to jeden z nejnáročnějších týdnů, které mám za sebou. Děťátka, které teď máme v domově, jsou řekněme speciální. Ne všichni, jen jedna skupinka, ale to nakonec stačí, aby celková atmosféra byla velmi často pod bodem mrazu.

                   Kolik myslíte, že stojí den lyžování pro jednu osobu ve francouzských Pyrenejích? Víc než 60 euro. A to mluvím jen o permici a půjčení vybavení. Řeč není ani o cestě, ani o bydlení, ani o jídle. Samozřejmost, normálka. Žádné nadšení, žádná vděčnost. Proč nestrávit celý boží den na parkovišti čekáním na těch pár šílenců, co předstírají, že umí lyžovat? A proč se na sebe být milí, když můžeme být neustále a ze všeho otrávení, provokovat se a dělat si naschvály? Lahůdkových pár dní.

                   Jsou to puberťáci, jo. Tyhle věci by mě možná vůbec neměly šokovat, ale já se tomu překvapení prostě nedokážu bránit. Kamarád mi jako výtečnou zbraň proti nepohodě tohoto druhu poradil knižní telefonní seznam. Prý umí být mimořádně úderný. Mno, doufám, že příště bude po ruce.

                   Ale bylo tam i pár příjemných chvil, ne že ne. Poprvé v životě jsem vyzkoušela snowboard. Záda, která jsem si ošklivě pochroumala pádem na hranu prkna, když jsem uklouzla před lanovkou (proč padat tradičně na sjezdovce, když můžu vyděsit mnohem víc lidí před vlekem:)?), mě pobolívají ještě teď, ale ta radost z jízdy a nového, dosud nepoznaného pohybu, bude mít jistojistě mnohem delší trvání. Lázně byly taky úžasné. Ledová  koupel a po ní bazén s horkou vodou, ledová koupel a pak bazén s horkou vodou a znova a znova... Geniální:). Dokonale jsme se tam vyřádili s kluky z Angoly a Bangladéše. Takže bylo i dobře:)..

                   Jinak nám tu už na konci února rozkvetly stromy. Nedivím se tomu však jen já, ale i místní. Letošní zima byla opravdu mimořádně teplá a krátká.

                   S přáteli nadále chodíme zapíjet úspěšný konec pracovního týdne, minulý pátek jsme si udělali poker kontra pizza night, v sobotu jsme byli v místním artovém kině a tento víkend se chystáme na funk a soul.

                   Tip pro budoucí francouzské výlety: pro ty z Vás, kdo máte rádi krémové brie výrazné chuti (ovšem nemluvím o chuti štiplavé), vyzkoušejte sýr, který se jmenuje Brillat Savarin (čti brija savaran:)). Neseženete ho všude, ale rozhodně stojí za shánění:).

                   Příště bych konečně chtěla napsat něco víc o tom, jací jsou vlastně z mého pohledu Francouzi v porovnání s Čechy. Kdybyste vy měli nějaké nápady, něco co by Vás zajímalo, dejte vědět.

                   A přijeďte konečně na návštěvu. Hemží se to tu Španěly, Řeky a Maďary a Čech sem nezabloudí;).

                   Příjemné jarní či předjarní dny, ka, zamilovaná :)

Hudba, která letí ve Francii

                   Tentokrát mám pro Vás několikero hudebních ukázek. Neboť mé zdejší bytí tu není jenom o slovech a pěkných obrázcích. Hudba, kterou si tu můžete poslechnout, je zde střední proud. :). Je toho plná televize, rádia pro mladé, vítají vás s tím v obchodech. Např. v mé práci před tím opravdu nemohu utéct, což jsem si ze začátku z celého srdce přála. Ale, jak známo, člověk je schopen zvyknout si na všechno. A já se teď občas sama sobě směju, když se přistihnu, jak si spokojeně prozpěvuju skladbu, která mi ze začátku příšerně lezla krkem.

                   Začneme skladbou Pharella Williamse, která se jmenuje Happy. Jeden ze střípků americké kultury, která je tady, zdá se mi, ještě oblíbenější než v Čechách.

https://www.youtube.com/watch?v=y6Sxv-sUYtM

                   Maitre Gims. Momentálně jeden z nejoblíbenějších francouzských zpěváků-rapperů. Mám tu pro Vás hned několikero jeho počinů. Všechny měly ohromný úspěch a v rádiu jste je během jednoho večera mohli slyšet klidně pětkrát, šestkrát. Hip-hop, popově laděný.

Maitre Gims, J’m tire                                          

https://www.youtube.com/watch?v=F_rEHfLgdcY

Maitre Gims, Changer

https://www.youtube.com/watch?v=ar8zt45bN14

Maitre Gims, Bella

https://www.youtube.com/watch?v=rMltoD1jCGI

                   Nyní pár hitů od Belgičana s Rwandskými předky, který si říká Stromae. Jeho hudba je také někde na cestě mezi hip-hopem a současným popem. Píše zajímavý texty. O tom, že dnes lidi sice vědí, jak dělat děti, ale už neví, jak se o ně postarat. Nebo třeba o tom, jak jdou lidé ze vztahu do vztahu, aniž by věděli, co hledají a aniž by to mohli najít.

Stromae – Papaoutai

https://www.youtube.com/watch?v=oiKj0Z_Xnjc

Stromae – Tous Les Memes

https://www.youtube.com/watch?v=CAMWdvo71ls

 

Stromae – Formidable

https://www.youtube.com/watch?v=S_xH7noaqTA

                     Dalších pár soust z Ameriky. Protože Amerika je pro spoustu lidí (a mladých lidí především) pořád ještě zemí vysněnou, zemí splněných přání a také jediným leadrem, který je hodný následování.

Robin Thicke – Blurred Lines

https://www.youtube.com/watch?v=RA01pdI0jng

Lorde – Royals

https://www.youtube.com/watch?v=nlcIKh6sBtc

Miley Cyrus – Wrecking  ball                            

https://www.youtube.com/watch?v=My2FRPA3Gf8

Bruno Mars – Treasure                                      

https://www.youtube.com/watch?v=nPvuNsRccVw

Pink – True Love                                                   

https://www.youtube.com/watch?v=zsmUOdmm02A

Naughty Boy – La la la                                         

https://www.youtube.com/watch?v=3O1_3zBUKM8

 

                     Na závěr, pár kousků z ještě střednějšího středního proudu.

Zaz, energická mladá holka, která zazářila krom jiného i v Čechách v Ostravě. Tuším, že předloni. Můj šálek kávy to není, ale proti gustu... Zpívá francouzský chanson v moderním, popovém hávu. Píseň, kterou vám tu předkládám, už je pár let stará. Je to právě ona, která ji proslavila. Jmenuje se Je veux.           

https://www.youtube.com/watch?v=Tm88QAI8I5A

A pak, nejslavnější hudební osobnosti, které nemohou chybět v žádném opravdu velkém francouzském zábavném pořadu? Johny Hallyday a Celine Dion. :)))) K Johnymu se váže vtipná historka. V 60. letech Johny vystoupil v Liberci. Ano, i v Čechách byl slavný. Na jeho koncertě fanoušci v zápalu nadšení vytrhali z betonu lavičky v letním kině. To kino už se z toho nevzpamatovalo, pomalu se ztrácí v houštinách. Ovšem Johny žije a zpívá dál:).

Johny a Celline, 2005. Poprvé zpívali spolu. Vřele doporučuju. Je to strašný:).

https://www.youtube.com/watch?v=LqvZKo5sHAQ

O mém šíleném prosinci

                   Od poloviny prosince do 5. ledna jsem byla na cestách. V Chambonu – na střednědobém semináři pro dobrovolníky, kteří ve Francii zůstávají déle než 6 měsíců, v Pyrenejích, v Čechách – a to konkrétně v Liberci, Praze a Jihlavě. Z toho všeho se do velké míry ještě dnes léčím. Přeháním. Ačkoli, ne tak docela:).

                   Trpím chorobou, kterou sama pro sebe nazývám životní gurmánství. Jistě znáte ten roztomilý paradox, že labužníka, který si potrpí na kvalitu podávaného jídla, v Čechách nazýváme gurmánem, zatímco ve Francii totéž slovo znamená „jedlík“. Ten, který si v jídle libuje, ale tak trochu nezná míru a jí prostě strašně moc (pozn. ve Francii se labužník řekne „gourmet“, čti gurmet). Nuže, já občas podléhám životnímu gurmanství ve francouzském smyslu slova. Mám potřebu všechno okusit, vyzkoušet, využít každou životní příležitost. Občas pak zapomínám nejen na své nejbližší, ale hlavně sama na sebe. A to není fajn.

                   Abych si uvědomila, jak moc to umí být kontraproduktivní, neboli mě samé nesvědčící, dovedlo mě to až do Pyrenejí. Trávila jsem tam štědrý den s dvěma vychovateli a 11 dětmi, kteří nemohli Vánoce trávit u svých rodin. Nebylo to špatné, vůbec, ale mně bylo smutno. Cítila jsem, že mé místo v té chvíli bylo doma, ne v Pyrenejích. Nu. Potřebovala jsem lekci.

                   O to intenzivnější pak ale byly chvíle v Čechách. Řada nádherných setkání, cukroví, český chleba, spousta silných rozhovorů a praní s přáteli... Díky všem, kteří si ve svém našvihaném programu (protože nejen já jsem na tomhle světě uhnaný blázen:)) našli skulinu, aby se se mnou mohli potkat. Slibuju, že příště zase přivezu foie gras, husí (ano, spletla jsem se, o kanibalismus nešlo..:)) játra :).

                   Po návratu přišly dny výrazně klidnější. S přáteli jsme se všichni sešli až v sobotu večer. Ještě v pátek na můj pivní návrh krom jednoho kamaráda všichni odpověděli, že jsou naprosto hotoví a že tedy moc děkují za prima nápad, ale že se nehnou z domu. Poměrně hodně jsem byla sama. Často jen já, můj obří šálek čaje a hudba. Kouzelné momenty, léčivé.

                   Nu a teď se zvolna všechno vrací do normálu. Na dnešek jsem spala jako dřevo krásných 10 hodin, ale jinak mi stačí mých tradičních 7-8. V práci už nejsem tak vykulená jako první dva dny a fránina konečně za něco stojí. Mám za sebou svou povinnou vídeňskou kávu s ohromnou porcí šlehačky, dvakrát už jsem byla pozdravit jezero. Jsem spokojená a cítím se tu doma.

                Moc vás všechny zdravím, za české chvíle ještě jednou díky a do nového roku jen to nejvíc nejlepší. Příště to tady v blogu vidím na hudební okénko. Těšte se.

Pár snímků z listopadu a začátku prosince

Zdravím vás!

Posílám pár aktuálních nebo aspoň ne příliš starých fotek. :)

https://picasaweb.google.com/117639648249104733382/ZListopaduAZacatkuProsince?authuser=0&feat=directlink

Krásné předvánoční chvíle.
Za 14 dní touhle dobou budu doma!